O knize: 2012 / V románu "Limpopo" - deník mladé pštrosí dámy, přeloženo do jazyka homo sapiens a vydal Geza Szoec - ocitáme se na pštrosí farmě „někde ve východní Evropě“, jejíž obyvatelé chtějí pochopit, proč se v dobře vytápěných výbězích farmy cítí tak nepohodlně. Proč v noci slyší volání jiné vlasti, jiné existence, jiného kontinentu, který slibuje svobodu? Může se pštros naučit létat, když mu příroda dala křídla? A může utéct? a kde? A co vůbec znamená létání, to jsou známé otázky, že? Pamatuji si, že nám George Orwell vyprávěl o takovém pokusu zbavit se otroctví ve Farmě zvířat. A o tom, jak to všechno skončilo. Později úplně jiný příběh, ale také „ze života zvířat“, nám vyprávěl Američan Richard Bach ve svém filozofickém a metafyzickém podobenství „Racek jménem Jonathan Livingston“. A náš současník Victor Pelevin ve svém raném příběhu „The Recluse and the Six-Fingered“, parodujícím „Jonathan“, složil příběh o útěku dvou brojlerových kuřat z drůbežárny Lunacharsky, která mimochodem také vrtá hlavou. nad záhadným fenoménem zvaným útěk To není parodie ve své grotesknosti, jazykové hře a nenapodobitelném humoru k pohádce Geza Söch, který záměrně míchá staromódní techniky psaní (zde nalezený rukopis a zprostředkovatel). vypravěčem a lineárním vývojem zápletky a dokonce i kladným hrdinou, či spíše hrdinkou) s ironicky přepracovanými atributy postmoderního psaní - četné odbočky, komentáře a citace myšlenek a textů, převzatých i vlastních, poetických, filozofických a sociální.